Jak jsem našla přátele na PŠvP

Když odejdeš, budeš mi moc chybět... [Čarodějka] Tato slova mi do telefonu řekla Pan, když jsem byla už naprosto zoufalá, bez naděje na jakoukoliv změnu, kdy jsem jeden za druhým prohrávala soudní spory, přišla o veškerý majetek, dceru, kdy se na mně nakontaktoval vyděrač a hrozil mi fyzickou likvidací, kdy jsem se jako "Domina" nechávala muži využívat k uspokojování jejich chtíče a ztratila jsem poslední zbytky vlastní sebeúcty. Tehdy jsem to prostě chtěla definitivně vzdát a "odejít". Skončila jsem tehdy na psychiatrii ve Vojenské nemocnici, kam mi Pan zavolala a tato slova řekla. Možná to bylo tím, že jsem něco takového prostě jen potřebovala slyšet, ale já si spíš myslím že za těmi slovy jsem ucítila to, co ona tak skvěle umí....prostě ucítila jsem obrovskou Lásku, která se dostala přímo k mému tak zraněnému a bolavému srdci. V tu chvíli to pro mně byla první pomoc, která mne vlastně zachránila. Utřela jsem slzy a mohla jít domů, protože jsem už více nepotřebovala. Stačila mi ta injekce opravdové Lásky, ze které čerpám sílu dodnes. Takže Pan, "máš mne na svědomí"! A děkuji Bohu že jsi a že já mohu být tvá přítelkyně.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Tenkrát.. [Dakota] Když si na to dneska vzpomenu, musím se usmívat pod fousy..Dostala jsem životní podpásovku a měla jsem pocit, že TOHLE se může stát akorát mně, protože jsem tlustá, důvěřivá, pitomá, ošklivá a já nevím jaká ještě! Prdlajs, dámy a pánové, prdlajs !! Dorazila jsem na první Pandořinu školu, v hlavě jasný cíl: "Jestli to bude příliš duchovní, jdu do hospody"!!! Bála jsem se Pandorry. Bála jsem se jejích šlehů, známých všem nováčkům na webu. A ejhle..potkala jsem prakticky sama sebe!! Poznala jsem skupinu KRÁSNEJCH, ŠTÍHLEJCH, CHYTREJCH ženskejch!! Ve všech věkovejch kategoriích. Všechny nešťastný, zbavený sebevědomí, uplakaný a bolavý. Táhlo mi hlavou.. jak je to možný ?? Já, no dobře, ale ony ?? Po dvou dnech proudění ženské energie, povídání, legrace ( místo obávaného "modlení" ) mi bylo jasný, že NEJSEM tlustá, ošklivá, pitomá a já nevím jaká ještě. Že to není jenom moje chyba. Že bych se měla mít ráda. Ano, byl to začátek, ale fakt dobrej !! Dnes už vím, že i já jsem úžasná !! Né dokonalá, ale jedinečná !! Pandorro, děkuju ti !! A vám, holky, taky !!.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Tetamáma [Tetamáma] Tak mi zase kleslo počítačové sebevědomí. Bóže jak já tady tápu. Teď vůbec nevím kde se můj příspěvek objeví. Tak tedy k PŠvP. Web a s ním PŠvP jsem objevila čirou náhodou. Hledala jsem na netu kamarádku, protože jsem v té době byla zoufale sama. A dost zoufalá. A když si to promítnu zpátky, asi se opravdu nic neděje náhodou. Našla jsem tolik skvělých přátel ze všech koutů ČR a SR, kteří mi tolikrát pomohli, když jsem byla na dně a pomáhají stále. Není nic lepšího, než když víte, že je někde někdo, kdo se nevysměje vašim nářkům mnohdy malicherným a řekne: "Hlavu vzhůru"! Díky Pandoře jsem přišla na to, že na dno studny slunce nesvítí a aby ho člověk viděl, musí si povylézt. A díky všem ostatním, ráda bych vám to nějak vrátila, nevím jak, tak snad jen svým příkladem: "Tady je ta co se nedávno čvachtala ve své studni a teď jí chybí jen krůček k tomu, aby si kolem studny vesele pobíhala." Tetamáma.smajlíííííí a setkání....
--------------------------------------------------------------------------------------------
 [bazalka] No.... třeba... Jen... když to tak čtu, ta "naše" setkání s Pan... Taky mohu přidat. Bylo to loni v letních Černošicích... Web jsem našla už někdy v zimě nebo těsně z jara, psát jsem tam začala až někdy v květnu a vcelku vzápětí byly Černošice, kam mě "vytáhla" Vanilka69. Po domluvě a trošku bloudivé cěstě jsme se tam dostaly (spolu a Adrou, Evou36 a Vanilkou69) a tam statek. Můžu vám s čistým svědomím říct, že jsem se v duchu hrozila, do čeho to zas lezu... Mi to tam totiž připadalo, jak kdyby tam bylo sídlo nějaké sekty. A hned na to se na mě zpoza rohu vyřítilo cosi, tedy spíš kdosi omotaný obrovským šátkem a jalo se mě to objímat. Vzhledem k tomu, že nesnáším, když mi někdo bez mého dovolení leze do mého manipulačního prostoru, tak to byl šílenej šok. A pak to začalo... jedna rána za druhou, jedno boření mých představ a mýtů za druhým... Na to následovala školička, pak druhá a už jedu jak utrženej vagon... a není cesty zpět... Pan, moc děkuju za veškerou pomoc a abys věděla.... nejvíc se těším právě zas na to objetí!!! A samozřejmě, i všem ostatním děkuju, ono se to asi ani nedá oddělit, kdo víc a kdo míň. Prostě jsem ráda, že mě potkalo, to co potkalo a pomohlo mi to nějak se posunout. Tak zas někdy, papa  Pandořina školička
------------------------------------------------------------------------------------------
[???] Nevěděla jsem, jak začít. Proto vkládám článek, který jsem napsala po první školičce: Hledala jsem cestu životem a našla jsem strach a lásku. Tyto nezbytné předpoklady k nalezení vnitřního štěstí. Mým přísným, ale spravedlivým učitelem je Saturn. Dal mi svobodnou vůli vybrat si rodinu, ideální k této zkoušce a citlivé srdce, jenž v dětství těžce neslo přísná slova mamky. První podmínka prohlubování strachu během let byla naplněna. Osamocenost, plachost, strach ze strachu. Měla jsem možnost se mu postavit a vyrovnat se s ním. Zanechal v mém srdci hluboké rány, na něž jediným lékem je láska. Našla jsem si ideálního partnera, u nějž byly nejlepší podmínky si ověřit, kolik lásky v sobě mám. A protože jí moc nebylo, musela jsem hodně upadnout do bolesti samoty ve vztahu. Tak prázdné mé srdce bylo. Mohla jsem jej začít naplňovat. Tahle cesta mě zavedla k Pandořině skříňce. Nebylo jiné možnosti, než jí otevřít, zároveň i své srdce. Pouštěla jsem do něj světlo, aby mohlo začít více bít. Rozbušilo se tak dychtivě, až mě zavedlo k Pandoře. Zasadila mi do něj semínko lásky, o které mám možnost se starat. Seznámila mě s vnitřní čarodějkou, mou věrnou průvodkyní, jejíž rady zahřívají úrodnou půdu. Ta ostatní péči předala do mých rukou, neboť jsem jedinou osobou, které může vyklíčit a nést ovoce. A jak s tím vším naložím, záleží jen na mě.Jsem si myslela , že jen sním......
--------------------------------------------------------------------------------------------
[Misa II] Tak já začnu úplně od začátku. 1.1.2006 se mi zhroutil můj domeček z karet, pečlivě uvážlivá rozhodnutí, jistoty, o kterých, jsem se naivně domívala, že jsou samozřejmostí a vlastně celý můj pohled na život . A hlavně na sebe samotnou. Když jsem zadala na internetu do vyhledávače slovo nevěra, neměla jsem nejmenší tušení, jak velkým způsobem to zamává s mým životem a mými názory. Nejdřív jsem jen četla, pak začla i psát a po setkání s několika ženskými i osobně jsem po 8 letech vyrazila sama na víkend na Pandořinu školu č. 1. Samozřejmě, že mé noční můry se staly skutečností. Dakota to rozpálila 180km / h , já měla pás utažený tak, že jsem se nemohla otočit na Vandu a Ffly, a ještě se tvářila, že se nic neděje. Pak se v autě pustila kazeta Ramštajnů na plné pecky a já se začla rosit. Do toho asi 8 telefonátů z domova, sice měli navařeno, ale nemohli najít trenky. Jediné, co mě drželo nad vodou bylo ujištění, že pokud to bude moc duchovní, půjdem do hospody. Po příjezdu na místo jsem nechápala....všude klidné a krásné ženské, já se uvnitř klepala jak ratlík a říkala si, proboha, co tu dělám ? A kdy se zjeví ta Pan ?? Její jméno ve mě vyvolávalo rozpolcené pocity, aniž jsem jí znala. Pak přišlo ubytování . To byla další dobrá tafka. Nějaká nepříjemná ženská, s hlasem jak břitva a přísným výrazem povídá, máte pokoj ten a ten, vybalit a za půl hodiny nástup dole. A já si povídám je to tu . Tohle je Pan . Tak to je konec ....... vojna hadr.  Nahoře na posteli jsem seděla a v duchu rozmlouvala sama se sebou. Hmm, tak to je dobrý, tohleto. Nejsou to agorafobici jako ty, vůbec je neznáš, musíš to ustát. Jsem teda zvědavá, kdy bude budíček. Měla jsem připravenou únikovou cestu, na tohle jsem mistr. Jenže to byla na samotě v lese a za tmy by to někdo těžko hledal.  A jít pěšky lesem 4 km sama se mi nechtělo ..... A pak to začlo . Pan byla někdo uplně jiný , ta přísná ženská toho měla za sebou mnohem víc než já. Tímto jí zdravím, ona asi ví,  nenasmála jsem se tak už hodně dlouho, samozřejmě i ty kostlivci se tahaly ze skříně a já chytala neznámé osoby na chodbě se slovy, prosím Vás, běžte dolů, že je mi hrozně špatně, na kraji stolu sedí taková blondýna, řekněte jí, ať přijde. Ten víkend byl pro mě vlastně začátek. Díky všem, které tam byly a hlavně díky Pan. Dnes to vidím tak, že najednou, možná si to ani tenkrát neuvědomovaly - když jsem jela domů, měla jsem pocit, že každá jedna z nich drží ty základy mého nového domečku z karet. A tak to bylo a je. Nevím, jak bych zvládala nebýt Vás a všech odstatních, které jsem poznala potom. Změnilo se strašně moc věcí a především  já sama. Aspoň v něčem . Uvědomila jsem si, že né jen má pravda je vždy ta správná a naučila se mít ráda. I s chybama, protože nikdo není dokonalý. I když chápu, že s tím asi problém je, protože já jako beran jdu hlavou proti zdi. A za ty dva roky mi tu záchranou sít nastavilo hrozně moc z Vás. A za to vám patří můj dík i když slyšet pravdu je občas nepříjemné. A protože je to od začátku, nemohu se nezmínit o naší zpáteční cestě, kdy vlastně rozzářené a skoro mimo a ve veselé náladě se naší pražské 4 porouchalo auto. To Pan zařídila tenkrát schválně , na tyhle vtípky jí totiž užije. Ještě tesně před odjezdem nám povídá: no, snad dojedete  Ale zase ty zážitky jsou naprosto super, Dakota s heverem, Vanda s kolem , kdy se snaží vrátit malého Pepíčka rodičům / syn automechanika /, protože všichni, kdo u opravy asistovali, byli trochu mimo. A Samozřejmě zpáteční cesta, kdy jsme posilněny ještě ze ŠVP držely močové cesty až do Prahy, neb zastavit nešlo. By se to potom nemuselo nastartovat. Blbý bylo, že jsem se smály celou cestu jak blázni , takže já byla trochu to.... vy víte co.  Nemohu opomenout, že FFly mě naučila, jak má vypadat správná kabelka a Vanda, že 2 hodiny před svítáním a když se mají drátkovat parkety, se prostě nerodí. Tečka . A to byl teprv začátek ....tak zas příště, jsem děsně ukecaná a díky,  že jste.
---------------------------------------------------------------------------------------
[ffly]   I mě to nedá - nepodělit se s vámi o své prožitky jedný stráááášně nešťastný, ubulený, o sobě neustále pochybující holky, která dostala ťafku. Dostala ji, protože to tak mělo být. Protože měla hledat na internetu a měla najít Web, měla najít spousty přátel, ale hlavně měla najít sama sebe. Potkala jsem spousty fajn lidí, kteří mi podali pomocnou ruku. Ale jeden z nich měl v druhý ruce metličku a to byla Pandorra. Nejdřív jsem dostala pořádnej "vejřez" a pak jsem si řekla : co to je za babu, to je neskutečný, ale protože mi nasadila brouka do hlavy, začla jsem se dívat na věci jinou optikou. A rozhodla jsem se vstát, jít a něco dělat. Možná jen pro sebe, možná i pro ostatní. Není to lehký, hodně to bolí, ale má to cenu. Škola byla odraz. Sice malinko do neznáma - do neprobádaných končin sama sebe. Pocity se kterýma jsem odjížděla ze Školy byly neskutečný - nevím jestli je dokážu popsat slovama, ale něco jako uvolnění, osvobození, euforie, radost, smutek...všechno v jednom ranci. O zážitcích, banánu a vakuové pumpě raději pomlčím.  Moc bych přála všem, kteří o to stojí, aby se jim dostala pomoci (metličku nevyjímaje), moc všem přeju potkat Pan a její školu, moc všem přeju potkat dobré lidi.